Domů » Život v obci » Sport » S.K. Tlumačov » Zrod a sláva tlumačovské kopané

Zrod a sláva tlumačovské kopané

Kapitola o vzniku tlumačovské kopané z nevydané knihy „Čtení o městečku Tlumačově a jeho lidech“, autor Alois Horký a kolektiv, uložené v Moravském zemském archivu Brno, Státní okresní archiv Zlín, Klečůvka.

Jaro 1947 – Příluky – předposlední zápas našeho fotbalového klubu SK Tlumačov o postup do I. A třídy župního mistrovství.

Pohled na hřiště:
Téměř nic se neděje. Asi 5 minut před koncem zápasu Tlumačov úporně útočí, ale jeho akce ztroskotávají na šestnáctce na houževnaté obraně soupeře. Ani jedna přímá rána na bránu, jen několik nepodařených střel vysoko nad břevno.

Pohled za bariéry:
Plno ruchu a vzruchu. Člověk sportu neholdující nikdy nepochopí, jak pekelnou aktivitu za bariérami dovede vytvořit neschopnost a bezmocnost hráčů na trávníku. Nebudeme podrobně líčit tu vřavu, ten křik a pískot, to příznačné prostředí, jež dovede vytvořit obecenstvo obou soupeřících stran málo vydařenému zápasu, na němž namísto branek vidět samé kiksy a fauly. Dobře si však všimneme, a nikoliv jen všimneme, ale podrobíme studiu chování několika málo jednotlivců, jejichž sportovní činy míníme vrýt hluboko v paměť potomstvu jako krásné příklady nehynoucího fandovství! Zároveň též nutno oceniti jejich blahodárné působení na útlou i dorůstající mládež.

Tož hleďme tedy:
Na tohoto muže, menšího sice vzrůstem, ale mocného vtipem a obdařeného mrštným jazykem, jak obklopen jsa houfem mládeže častuje odpůrce Tlumačova i jeho výkony názvy a vtipy tak humornými vybranými, že popouzí tlumačovské k huronským výbuchům smíchu, přílucké zase k pekelnému vzteku. Snad nám náš hrdina, o němž právě píšeme, laskavě promine, že jeho vtipné sentence zde nemíníme reprodukovat, neboť nemíníme vybočit z mezí spisovné mateřštiny.

Obraťme své zraky:
Na tohoto blahobytného občana městečka Tlumačova, jenž je nadán nebývalým talentem organizačním ve všech oborech sportovního dění, jakož i úsilím pedagogickým. Ten shromáždil veškerou mládež Cigánova, vyzbrojil ji vším, co vyluzuje jakýkoliv zvuk (trubky, bubny, píšťaly, zvonce ap.) a připravil protivníkům takový koncert, že by to J. Šebestián Bach nedovedl.

A copak tento muž?
Ten užívá k potření nepřítele prostředku sice méně křiklavého, ale neméně pozoruhodného. Ten nedbaje své důstojnosti radního městečka Tlumačova, jakož i ostatních svých vysokých politických funkcí, při každém útoku našich jako chlapec raduje se, jásá a svůj klobouk myslivecký z hlavy strhna vyhazuje… Ale když se akce skončí špatně, muž ten hněvem zrudne, skřípe zuby, svůj zánovní myslivecký klobouk trhá, drtí, pak jím o zem mrští a divo se po něm šlape, dupe, jako by ten klobouk mohl za to, že ten babrák na hřišti zas přestřelil branku.

Ještě stojí za studium psychologa tito borci:
Tak jako míč na hřišti přihráván a odkopáván prudce lítá z centra na křídla a ku brance a zase zpět a zas k brance soupeřově a pak opět zpět, tak ten jeden borec za bariérou v rovině s míčem běhá, lítá, klusá, kličkuje a kope, takže každý z dosahu jeho elegantních perek do bezpečné vzdálenosti opatrně uhýbá.
Ten druh totéž všechno činí na místě bez zbytečného pobíhání, poněvadž je však stejně nebezpečný svému okolí, i kolem něho je vytvořena liduprázdná bezpečnostní zóna.

Však hleďme, co se děje:
Bezpečnostní zóna je náhle protržena – vřítí se do ní jako blesk jeden borec – mocný kop elegantní botkou – oba borci padnou k zemi – první borec chytá se jako pomatený za hlavu a vykřikuje: Karle! Góóól! Góóól! Vyhráli jsme!
Druhý borec se drží za koleno a tichounce vzdychá: Staňo! Au! Góóól! Au! Díky! Díky! Au! Vyhráli jsme!

Copak podnítilo tuto tragickou radostnou scénu?
Pohled na hřiště několik vteřin před jejím vyvrcholením:
Kolektiv (tlumačovský brankař Vašek Kojecký) mocně vykopává. V půli hřiště elegantně míč stopuje Bábek (Václav Gazdoš) – prudkým kolmým pasem přihrává míč až na vápno Fačkovi (Ant. Švenda) – a ten přímo z voleje mocná rána na soupeřovu bránu – a je to 1:0 pro Tlumačov! Tož ta rána také sklátila oba naše borce za bariérami. Rozhodčí ještě položil míč na středovou značku a odpískal konec zápasu.

Jedna z tlumačovských legend vypravuje, ze fanus F.V., o němž už byla řeč, vyhodil svůj myslivecký klobouček do takové výše, že zmizel v oblacích a musel si pro příští zápas koupit nový!

Bohužel, ani po tomto vítězném zápase v Přílukách neměl SK Tlumačov zajištěn postup do I.A třídy.

Příští neděli se jelo ještě do Louk a tam se muselo také vyhrát, a to se zdálo nad síly tlumačovských, protože v Loukách hrálo několik posil z SK Baťa Zlín a ti měli zápas rozhodnout.

Vilém Hložek, trenér tlumačovského SK tento týden před zápasem v Loukách vyjímečně třikrát svolal mužstvo k tréningu a proháněl je jak starý Klapzuba své kluky před zápasem se Španěly, až si z dresů pot ždímali. Noc před zápasem je společně ubytoval a osobně hlídal v přísné abstinenci a celibátu.

Mezitím Oni Ruda (Rudolf Vybíral), nejobětavější sportovní „fanda“ městečka, svolal všechny cigánovské kluky, seznámil je se sportovně politickou situací a své školení uzavřel slovy: „Kluci, v Loukách nás čeká tvrdý boj jak Englány u Dunkirchu, my to musíme vyhrát – ale bez nás, kluci, by to naši prohráli, neboť nepřítel je krutý a sveřepý! Sypte dom, a přineste své zbraně! Budou manévry!“

A byly manévry, trvaly několik večerů. V tom čase všecko živé z Cigánova utíkalo, jen staroušci, kteří utéci nemohli, dávali si vlněné šátky a tlusté šály přes své hluché uši, aby ten rámus přežili. Jedna z tlumačovských legend vypravuje, že velitel této klukovské armády sám vlastnoručně vyhotovil na padesát trubek, píšťal a bouchaček pro ty nejmenší. Takový byl Oni Ruda přítel dítek a příznivec chlapského sportu!

V neděli po obědě naložil Oni Ruda své svěřence do své malé „Waltrovky“ – přes padesát se jich vezlo – na kapotě, na stupačkách, na blatnících, uvnitř ve dvou až třech vrstvách (tenkrát ještě silniční dozor nebyl tak přísný), kromě toho byly ještě z Tlumačova vypraveny 2 autobusy a stovky fandů jely na kolách, motorkách a vlakem.

V Loukách potom Tlumačáci na hřišti i za bariérami vytvořili pro Loučáky takové peklo, že SK Tlumačov hned v prvém poločase vedl 3:0.
Druhý poločas už na výsledku nic nezměnil, takže po devadesáti minutách boje, v němž naši loucké přímo deklasovali, soudce odpískal Louky- Tlumačov 0:3.

Na tomto výsledku se podíleli všichni hráči Tlumačova:
Brankař Kolektiv svými nebojácnými a pohotovými zásahy nejen v bráně ale na celém trestném území zasloužil se nejvíce o čisté konto Tlumačova, neboť Louky často ohrožovaly jeho svatyni.

Dub a Jucha hrdinsky zametali prostor před i za vápnem, Bábek s Hynčou drželi pevně střed a vytvářeli množství šancí pro Cajkyho, Fačka a Přemu. No nejvíce potlesku sklízela tlumačovská křídla Fon čili Švarc svým ostrým během po lajně a přesnými nahrávkami spojkám a Kača svými falšovanými dělovkami až od rohového praporku, z nichž jedna skončila až v bráně překvapeného louckého brankaře.

Velikou zásluhu na tom to památném vítězství mají však také tlumačovští fanoušci, především klukovská armáda Oni Rudy z Cigánova, která válečnými hesly: „England-England-Tlumačov-Tlumačov“, Tlumačáci, pašáci, hr na ševce! Góóól! A svými zvukovými nástroji nutila naše borce k vypjetí všech sil, kdykoliv už začínali v boji ochabovat.

A tak slavné družstvo SK Tlumačov získalo prvenství v I.B třídě, postoupilo do I.A třídy a brzy nato při reorganizaci fotbalu hrálo v slavné moravsko-slezské divizi.

To byl vrchol tlumačovské kopané! Jména borců, kteří tohoto vrcholu dosáhli, zasluhují zveřejnění. Zde jsou:

  • Václav Kojecký (Kolektiv)
  • Miroslav Válek a Jaroslav Válek (Dubi)
  • Josef Machovský (Jucha)
  • Ladislav Válek
  • Václav Gazdoš (Bábek)
  • František Najman (Hynča)
  • Přemysl Valoušek (Přema)
  • Antonín Kadlčík (Kača)
  • Bohumil Kel (Cajky)
  • Antonín Švenda (Faček)
  • Jindřich Krejčiřík (Burda)
  • Jaroslav Černý – (Fon neboli Švarc)
  • Miroslav Řehák a další

Tento mocný kádr tlumačovské kopané, vedený trenérem Vilémem Hložkem utkával se pak se slavnými moravskými i slezskými kluby, jako SK Přerov, Hanácká Slavia Kroměříž, Sparta Prostějov, Hodolany, ČSS Olomouc, SK Orlová aj. a šířil dobré jméno tlumačovského sportu daleko za hranice městečka.

Je nám dobře známo, že lid své reky miluje, jejich slavné činy vpisuje do své paměti, ústním podání je šíří přetváří, vytváří o svých miláčcích legendy, jež přecházejí z pokolení na pokolení.

Zaznamenáváme zde několik slavných legend, a to nikoliv pro občany našeho městečka, neboť těm jsou dobře známy, ale pro cizince a příchozí, k nimž sláva činů našich borců dosud nepronikla:

Legenda I:
Faček lelkoval před bránou soupeře. I přiletěl odněkud náhodný míč a zavadiv o hlavu Fačka zakutálel se do soupeřovy opuštěné branky. Když Fačka probraný ze mdlob, zsinalými rty zašeptal: „Přátelé, kolik tun ta atomová puma vážila?“ Byl to první, a poslední gól z jeho hlavičky.

Legenda II:
Hynča tak svědomitě a věrně simuloval zranění, že když mu manželka poručila umýt nádobí, musela volat záchranku!

Legenda III:
Cajky ten prý zas tak poctivě dribloval – i doma v noci, že mu ráno musela manželka rozplantávat nohy, aby mohl do práce!

Zkušenost nás učí: chutné jablko bývá brzy snězeno, krásná panna bývá brzy svedena. Tak i naši slavní borci. Brzy kol nich začli kroužit supi – lanaři, slibovali zaměstnání bez práce, peníze a slávu, pěkné bydlení, a kdo by odolal? A tak naši slavnou jedenáctku rozebrali a SK Tlumačov brzy na to na svou slavnou minulost jen vzpomínal.

Vážení a milí,
ptáme se vás, kdo přináší pro lid větší oběti? Zdali ti, kteří přicházejí k prostřenému stolu a zasednouce k hotovému hodují, nebo ti, kteří v potu tváře a za různých nesnázi tento stůl k hodování připravují? Toto podobenství je obrazem tlumačovského fotbalu.

V přirozeném nadšení nad fotbalovými hody, jež jsme v dobách slávy prožívali, zapomněli jsme zcela bezděčně n a ty, kteří s krásnou fotbalovou hrou v Tlumačově začínali. Napravujeme proto tento nemilý nedostatek a vracíme se o mnoho let zpět, do dob průkopníků kopané v našem městečku.

Vracíme se do dob, kdy v Tlumačově fotbal klíčil, kdy zapouštěl kořínky, do těch časů, kdy kopaná byla pokládána za neslušnou a surovou neřest jako opilství a rváčství, vzpoura proti vrchnosti apod. Fotbalista byl tehdy pokládán za blázna, a to nikoliv tichého, nýbrž násilného, společnosti nebezpečného. Studenti a učňové vbíhali na hřiště s nalepenými vousy, aby nebyli poznáni a ze školy či z učení vyloučeni.

Brzy po 1. světové válce poletovala v Tlumačově jenom hadrová „pucka“, obyčejně hadrami nebo papírem vycpaná maminčina punčocha, kterou kluci vášnivě honili po plácku a snažili se ji všemi prostředky zasunout mezi dvě hromádky čepic, kabátů a školních knížek.

Neví se dobře, kdo první do Tlumačova přinesl pravý kožený kopací míč.
Jedna verse hovoří, že jej přivezl už ve válku Petr Molák z Vídně, jiná pověst vykládá, že první kopací míč vlastnil František Šamánek, syn Antonína Šamánka, koláře z Nádražní ulice. Starší Šamánek prý také zhotovil první opravdové brány pro kopanou na území dnešního parku u nádraží. Tak vzniklo první fotbalové hřiště v Tlumačově a kopaná u nás začala zapouštět kořeny.

Objevili se i první diváci, kopaná získávala příznivce i mezi dospělejší mládeží a brzy se vytvořil pevný kolektiv tlumačovských fotbalistů, který hledal spojení s okolními sportovními kluby, sehrál s nimi i několik přátelských utkáni.

Byly však těžkosti s výstrojí, s údržbou hřiště a hlavně se získáváním hodnotných soupeřů, neboť registrovaným fotbalistům bylo zakázáno utkávat se s „divokými“. Až kdosi, neví se dodnes, kdo to byl, řekl: „Kluci, nemůžeme do nekonečna hrát na divoko – založme sportovní klub a zaregistrujme se!“

A tak v prosinci r. 1931 za přítomnosti 25 milovníků kopané došlo v hostinci u Brázdilů (u Hlada) k založení Sportovního klubu Tlumačov (SK Tlumačov). Byl zvolen první výbor klubu v tomto složení:
Raimund Havlík – předseda
Vincenc Němeček – místopředseda
Ladislav Caha – jednatel
František Kudrnáč – pokladník
František Gazdoš – hospodář a členové výboru:
Alois Jasenský, Jan Sova, Josef Němeček, Bol. Kristýnek, Alois Válek, František Kopl.

Na jaře roku 1932 začalo družstvo SK Tlumačova svou sportovní kariéru v mistrovství čtvrté třídy. Podle zažloutlých fotografií a podle velmi stručných zpráv z kroniky klubu podařilo se nám identifikovat tyto průkopníky fotbalového sportu v Tlumačově:
Bola Kristýnek, Vojtěch Marčík, Václav Gazdoš (Pitek), Tonda a Jaroslav Gazdošovi z Korábku, Alois Jasenský, učeň u řezníka Janka, Frant. Maňas, Petr Molák, Josef Němeček, František Kopl, Sláva (Skála) a Bohuš Janišovi, Antonín Švábeník, Antonín Šamánek, František Skopal (Funcek), Jaroslav Ředina (Čubrin), Josef a František Surmovi, Antonín Kubíček, J. Hlavinka, Oldřich Stašek, Řezniček, Karel Páleníček, Bohuš Halma, Březina, Pešek, Ant. Zavadilík, Josef Vaclach, bratři Zamazalovi, Rud. Michalský, Karel Juraň, Ant. Švenda.

Trvalo to ovšem ještě dlouho, než kopaná získala tu popularitu, jaké měla v letech čtyřicátých, kdy také zaznamenala svůj největší vzestup.

Další úspěchy získala tlumačovská kopaná koncem let šedesátých a na začátku sedmdesátých už pod praporem sjednocené tělovýchovy, kdy se probojovala do 1. B třídy. Vylíčení těchto úspěchů ponecháme příštím kronikářům.

Jest však jisto, že největší obdiv zasluhují průkopníci naší kopané, neboť ti museli překonávat takové překážky, které naše generace těžko muže pochopit. Jejich obětavost a vytrvalost oceňujeme aspoň touto krátkou statí.

Podle vzpomínek Josefa Němečka, Antonína Švendy a jiných sportovců sepsal A. Horký

Nahoru