Tlumačov - oficiální internetové stránky obce
Dnes je pondělí, 23.10.2017 - svátek má Teodor, zítra slaví Nina
ENGLISH VERSION DEUTSCH VERSION DUTCH VERSION

Historie a památky obce Tlumačov

Deník stařenky Buršíkové

Na úvod něco o tomuto deníku:

Tento deník se mi dostal do rukou po smrti pana Josefa Buršíka, syna Anežky Buršíkové. Na jeho pohřbu, který se konal v místě jeho posledního působení v Austrálii, jej náhodou našla moje matka. Přečetl jsem jej jedním dechem a rozhodl se, alespoň pro mne s tímto nádherným dílkem seznámit i ostatní. Anežka Buršíková měla 4 děti, Marii, Boženu, Josefa a Leopolda. Všichni se dožili vysokého věku. Božena, provdaná Horáková žije v domově s pečovatelskou službou ve Veselí nad Moravou, rozumu velmi bystrého (neskutečně!), bohužel po úrazu špatně pohyblivá, Marie, moje babička již zemřela, stejně jako Jožin a Leopold (Poldík). Leopold Buršík pracoval za války jako ředitel strojíren fy Baťa, proto byl hned po válce perzekuován, později pracoval jako řidič ještěrky a nádvorník v Lanškrouně, při zahraničních návštěvách překládal a ve volných chvílích vynalézal. Josef Buršík odešel snad před válkou do Indie, kde za ním přijela jeho láska a oženil se tam. Domů se vracel již pouze na návštěvy, až po mnoha letech. Mám dojem že svou maminku již neviděl. Znal mnoho světových jazyků, zastával význačné funkce u firmy Baťa - ředitel v Anglii, ředitel v Singapuru.
Marie, moje babička si vzala za muže Antonína Skopalíka, pokud vím, tak měl v Tlumačově bratra Rostislava a sestru Milenu, ta se odstěhovala s manželem na Slovensko. To snad v krátkosti k naší rodině stačí, doufám, že vás deník potěší stejně, jako potěšil mne.

Ing. Aleš Jirků, Napajedla


Deník Anežky Buršíkové z Tlumačova


Ve světě radost malá tak,
kdyby žila jen co mák,
přeci sezobá ji žalů pták,
a kdyby byla sebevětší,
přeci stráví ji ruka něčí

červenec 1920

Ve čtvrtek 1. září 1910
začal Poldík chodit do školy. Časně ráno jsem ho zbudila, otevřel oči a řekl: do školy. Hned vstal a dosti brzy se ustrojil. Doprovodila jsem ho do kostela za silného deště. Z kostela šel v průvodu do školy, a za chvíli přišel domů. První slova byla: zítra o jedné hodině do školy. Ve škole se mu líbí a velice se na ni těší. V pátek odpoledne byl ve škole po druhé. Pan učitel se každého ptal čí je, vyvolával je, nakreslil jim na tabuli husu a hlavu koně a ptal se jich co je to? Tak nám syneček na četné otázky odpovídá škola. Ptal se pan učitel umí-li zpívat nějakou písničku a on zazpíval:

Lístečku dubový nespádej do vody,
vzala by tě voda, bylo by tě škoda
lístečku dubový, nespádej do vody.

Však je nejvyšší čas že šel synek do školy. Nebylo to s ním již někdy k vydržení. Ještě přijda v pátek po třetí hodině domů a nevěda co má dělat, vyšel na dvůr, cihel je tam dosti, vzal kus a chtěl se učit šupovat. Vyhodil cihlu vzhůru a jelikož tam nikoho nebylo, kdo by ji chytil dopadla mu zpátky na čelo. Hned bylo pláče a krvi, ránu jsem mu vymyla a zavázala, on si lehl do postýlky usnul a spal až na druhý den do rána. Nevím nezůstane-li mu na čele nějaká památka.

V sobotu 3. září
bylo vyučování dopoledne i odpoledne. Dnes již i zpívali. Dopoledne o Palečkovi, tu si nemůže dobře vzpomnět. Odpoledne zpívali :

Nic nedbám jen když mám
pod oknem zahrádku
nic nedbám je když mám
pod oknem štěp.

Pan učitel zase jim nakreslil chaloupku, před ní jabloňku a maminku jak ty jablíčka trhá. Mařence když to slyší je líto že nemůže jít do školy ačkoliv půjde teprve za dva roky.

V neděli 4. září
byl Poldík po prvé na velké mši svaté sám. Napomenula jsem ho trochu jak se má chovat a aby dával pozor na kázání že mi to poví. Přišel, ale z kázání nevěděl ani jediného slova, ačkoliv stál u samé kazatelnice. Prosil, aby se směl vyzut a odstoupit a abych ho už odpoledne nechala doma.

Ve čtvrtek 8. září, prší.
Co začal Poldík choditi do školy, ještě nepřestalo pršet. Voda vystoupila tak, že prý mnoho let tolik vody nebylo. Hasiči hlídají hráz na Metlově. Je vybubnováno, kdyby hasič v noci vytroubil, aby přišli lidi na cigánov pomáhat. Strýc cigánovský se u nás byl podívat na chlívy, že by si k nám přivedl krávy, kdyby bylo tak zle. Škoda vodou utrpěná je velká. Každý naříká jakou škodu utrpěl. Největší snad naši staříčci. Seno na kadrnáči posečené, řepa na Americe pod vodou. Z jara jím vyhořela stodola se vším nářadím, teď ještě povodeň. jediní komu nic neodjelo jsou Jarušci. Jaksi předčasně všecko posekli a posušili a teď mají všecko v suchu. Zemáky hnijí, trnky, ačkoliv ještě nebyly zralé jsou všecky popukané. (Zralé jsou.- je dopsáno neumělou dětskou rukou).

15. října 1910
jsme se stěhovali z čís. 112 do čísla 102. Na grunt. To byla pro děti událost. Božka ještě neběhala, tu jsem přenesla na rukách. Co jsme na novém bytě má chudinka samou nehodu. V listopadu, den před sv. Alžbětou spadla v dílně na znak tak nešťastně, že zůstala bez sebe. Bylo to o 1/2 6 večer. Já jsem křičela, běhala jsem s ní, kropili jsme jí vodou, potom jsme jí přece vzkřísili. Byla u nás právě panimáma Navrátilová ze Záhlinic synovi pro zimník a velice ochotně nám při tom pomáhala. Od toho dne spadla už kolikrát a skoro vždycky zůstává bez sebe. Protože je velice tlustá, dlouho neběhala. Okolo vánočního stromku běhala už sama bez pomoci.
Poldík dostal k Ježíšku tašku na záda do školy. Měl z ní velikou radost. Mařenka má hromadu hraček. Hned na Mikuláša dostala od Aloisie pěkný sporák i s hrncama a pokličkama. U Krystýnků dostala panenku a jiné věci. když k nim ráno přišla, podívala se do komína a bylo to tam poskládané na okříku a přikryté papírem.

20.ledna 1911
jel tatínek do Vídně zkoušet Kvasickým komteskám kostýmy a na druhý den měl přijet o 3. odpoledne. To bylo vyhlídání. Děti čekaly za humny od 1/2 3 do 4. Poldík ještě nechtěl jít domů, že prý ještě jedou vlaky. V 6 nastalo nové čekání, zase nic, tedy že nepůjde spat až o desáte přijede tatínek ale usnuli přece a tatínek přijel až o půl noci; ještě jsem byla vzhůru. Na děti štědře pamatoval. Božce dovezl pěkné zimní botečky, Mařce mísečku babůvečku a Poldíkovi pěkné obrázky na vystřihování. Všem dohromady ještě věnec fíků. To bylo ráno radosti až postávali.

16 února.
Zabíjeli jsme. Zima byla taková že jí ještě letos nebylo. Strýci přivezli prase od Šumbery z rynku a zrovna jeli k Moravě na písek, započali právě s dovozem materiálu na náš domek. Prase zabíjel nám jako skoro vždycky Jan Brzdil, tentokráte nám ho i výhodně zakoupil. Leo držel za ocásek a nechtěl ani jít do školy až musel jít s pláčem a zmeškal. O 10. už zas tu byl zpátky, všecko chtěl pomáhat řezníkovi až se celý zamastil. Letos začal u nás pomáhat při zabíjení Božka staříčkova, protože Mařce, která nám jindy pomáhávala donesli tuto zimu malou Tonečku. Naše děti byli tomu náramně rády, nejvíce Mařenka. Všecko co by mohla Tonečka potřebovat by byla posbírala a zatáhla jí aji s kočárem, že musela aji dostat. A což až byla Toneččina svadba. Velice se na ní těšila a dlouho potom na ní vzpomínali. Byla na ní také naše Boženka.
Na druhý den po této zabijačce málem že jsem si neutržila nějakou nemoc. Ráno naložila jsem si na trakač váhu, závaží a železné hrnce a vezla jsem to oplatit staříčkom okolo humnem. Bylo to těžké a strašně jsem se znavila protože se humnem špatně jelo. Už jsem myslela dopoledne že musím lehnout, ale prali jsme a jaksi jsem to přechodila. Odpoledne naskládaly jsme si čistého prádla do košů s Dolfkou Trávníčkovou a zase jsme se s tím tahly ke Kristýnkom. Tady jsou totiž hůry zamčený a my celou zimu sušíme buď venku a nebo u Kristýnků.

25.dubna 1911
Je Marka. Žáci měli nařízeno zúčastnit se průvodu do pole. Leo v 6. ráno už byl v kostele bez snídaní sám se vypravil protože já su velice nemocná s krkem. Máme tady veliký průvan jelikož je všecko pozotvírané a mi z toho velice otekl krk. Trpím hrozně již několik dní, nejhorší v noci. Obzvláště zle mi bylo tuto noc ani jsem snad nezdřímla. V krku, v noci, v hlavě všecko bolelo už jsem myslila že mi to jde na mozek. K ránu mi bylo trošku lepší, zase vstávat a vařit snídani. Prosím pána boha aby na mne nesesílal nijaké nemoci aspoň až děvčata vyrostou aby mne měl kdo v nemoci zastat. Mařenka měla ovšem dnes nejlepší vůli že za mne všecko podělá, ale kdež chudinka vždyť má pět let. Hned ráno mě nutila abych nevstávala že ona uvaří kávu. Od Jurušků vody donesla a dala mi v hrnku až na postel. Potom zase se dělala že vaří oběd. Chlapce, Aloiza a Václava pobízela aby jedli, nebo prý se vám to ode mne nelíbí. Leo byl tuto zimu nemocný aspoň sedmkrát. Jedno za druhým a potom přece jsme museli zavolat p. doktora. Byl doma asi tři týdny co nešel do školy. Tatínek taky silnou chřipku a teď naposledy došlo na mne. Měly jsme příští neděli jet s Mařenkou do Kyjova vést strýcovi šaty a teď z toho asi nebude nic. Mařenka se tuze na to těšila.

10.června
Moje přání abych nestonala aspoň než děvčata trochu odrostou se nesplnilo. Byla jsem těžce nemocná, měla jsem růži. Na druhý den, když jsem předešlé napsala již jsem ráno nevstala. Museli mi jít pro p. doktora, ležela jsem v horečce. Nařídil přikládat ledové obklady na tvář každou 1/4 hodinu což se dělalo pět dní. Čtrnáct dní nemohla jsem se u postele ani pohnout. Pan doktor Turka byl u nás asi dvanáckrát. Mařenka byla tu dobu u Krystýnků, Božka staříčkova a cigánovská stařenka mě zastávaly. Po čtrnácti dnech jsem se pomalu zase začala táhat ale velice těžce. Dosud ještě mě velice bolí nohy. Dnes jsem byla v Kroměříži s Mařenkou schválně na její klobouček, aby mohla jet na Boží tělo. Kdyby ne toho nedala bych se na tu cestu ani za nic. Byly tam s námi taky stařenka a teta Mařa. Tento týden začalo se pracovat na našem staveništi ve čtvrtek, do dneška do neděle, je sebraný svrchu trávník, rozměřené staveništi a začali sklep. Muž má s tím veliké starosti div z toho neonemocní. Teď právě je u staříků na nějaké domluvě s panem Pospíšilem, který má stavbu provádět.

25.července.
Dnes dávají tesaři na náš domek krovy. Muž je v Hodoníně skrze zakoupení skřidlice s p. Smičkem. To už dalo všecko řečí a starostí. Co se stavba provádí ještě nepršelo. Vyschlé je všecko náležitě jen co by se to za sucha přikrylo. Na poli je strašně sucho všecko je rozpráskané. Zemáky jsou droboučké a obilí se tak láme co je suché. Včera jsem se staříčkama mlátila na stroji u rybníčka ale div se z toho ječmene nedělaly samy ohrabky. Ještě nikdyž jsem neviděla tak vyschlé obilí. Horka jsou hrozná, neslýchaná. Naše děti užívají prázdnin znamenitě. Každý den jim přichystám na dvoře ve vaně koupel a to při tom vyvádějí, tak voda stříká na všecky strany. Božka se teď nekoupe, je jakási churavá. Leo je s tou stavbou pořád celý pohmožděný on totiž při všem pomáhá pořád abych ho obvazovala. Dobře že ty prázdniny taky budou mít konec neboť by načisto zvlčil, na čítanku a školu si ještě ani nevzpomněl. Tady mají děti v létě velkou pohodu, to myslím ani v našem nebudou mít před domem trávník a stromy v zahradě, trávník a stromů plno a průchod přes celé humno až k rybníčku, tak že když jím napadne se seberou a jdou se podívat jak se plaví na rybníčku dobytek a kousek dále jak mlátí parní stroj.

27.července 1911
Božka má dnes narozeniny. Má dva roky právě teď co to píšu, mezi 9. a 10. hodinou večer. Velice nám již hovoří. Před večerem našla na zemi jakýsi lístek a chtěla psát. Já povídám: komu budeš psát Boženko? A ona: vy nevíte? Kyjovský František přijede. Oni mají totiž v neděli přijet do Tlumačova a ona to slyšela od dětí jak si to vypravují. V neděli šli jsme za branu podívat se na domek který tam staví zarovno s nami p. Smiček. když jsme přišli ke dráze museli jsme čekati až přejel rychlík. když zajel, Boža povídá ”Nebojela vlaku Boženka”. Ještě že s tou se trochu potěšíme s těmi většími aby se pořád zlobil. Dnes když se stmívalo, přijel Leo od staříčků s pláčem, kapesník si držel na oku, stříklo mu prý vápno do oka a když on něco vyvede už se potom bojí jít ke staříčkom že by se s ním vadili a radši šel s tím nevymytým přes celou ulici domů. Pomohla jsem mu to vyčistit a teď spí s okem zavázaným. Snad mu to do rána vyjde. Onehdy poslala jsem ho ke Kristýnkom pro mlíko a šla jsem do humna sbírat suché prádlo. Za chvilku však již se hrnul s velikým nářkem za mnou zpátky v ruce kapesník už celý prosáklý od krvi. On si totiž ještě chtěl na ulici zažat kosákem, vydírali si ho s Mařkou Zaorálk. Ona za klátek a on za ostrý konec, prsty i dlaň měl pořezané to bylo krvi jak při zabijačce já jsem s ním chtěla k p. doktorovi, ale panímáma Hanačíčka která tady bývá se mu toho ujala a ruku mu ošetřila. Zanedlouho byla ruka zahojena. Tesaři, kteří nám dělali vazbu tady u sv. Jana taky se na něho stěžovali že pořád jím tam prsty nadstrkuje. Bude štěstím, jestliže se ta stavba skončí bez větší pro něho nehody. Staříček ležíjou, mají růžu na noze a on jím tam chodí trochu posloužit.

5.října
Mařenka je nemocná na šarlach. Leží celá rozpálená, dnes byl u ní pan doktor. Leo s Božkou jsou odstěhovaní u staříčků aby to nedostali. Boža je tam už několik dní je nás po ní už velice teskno.

3.února 1912
Mařenka si tehdy dosti dlouho postonala. 18. října jsme se stěhovali do svého nového domku a její nemoc trvala až do Mikuláše. Teď je však zase zdravá jako křen. Teď od 1.ho února je s tetou Boženou na návštěvě v Kyjově, zítra jich čekáme domů. Ta se na tu návštěvu něco natěšila a navypravovala. Celou cestu na nádraží radostí poskakovala. když již šly na nádraží potkaly Poldíka ze školy nesl si školní zprávu samé jedničky hned se s nimi vrátil je doprovodit. Vzkázal aby řekly strýcovi jak pěknou školní zprávu přinesl.

Na štědrý den 1911
zemřel Joža Dančík na Chlumě v Čechách, byl převezen do Tlumačova a první den po svátcích měl pohřeb velice slavný. Na Štěpána večer byli jsme se na něho všecí podívat u Janoštíku přes skleněné okénko. Vypadal velice pěkně.
Za 1/4 roku po něm zemřel jeho bratr Lad. Janoštík, pohřeb měl v neděli, když den před pohřbem přivezen byl z nemocnice v Olomouci, když zemřel. Účast byla skromná přijeli i studenti a profesoři z Kroměříže a jeden profesor kněz měl na hrobu pěknou řeč. Oba bratři byli velice hodní a velice byli oplakávaní. Dej jím bůh nebe.

2.května 1912
se narodil Jožka. Děti byli tomu hrozně rádi protože pořád chtěli malé děťátko. Ze začátku byl velice vzácný až dál jím trochu zevšedněl. když se Jožka narodil měla jsem 35 roků a měla jsem jeden šedivý vlas. Jožka bývá velice hodný a celé noci spí. Za tři měsíce po Jožkovi 3.srpna se narodila Mařenka Kristýnkova. Je velice tlustá a silná a je velice hodná. Tonynka už běhá a mluví. Naše Boža je veliká řečnica a je veliká kamarádka s p. Hermanem, který od února bývá u nás navrchu.

V dubnu 1913
jsme teprve ohrazovali náš dvorek do té doby jsme měli dvůr dohromady. Mařka chodí do školy první rok a je velice pilná. Chodí k p. učitelovi Petrovi a má ho tuze ráda rovněž pana katechetu p. Kočího.

22. května
byly obě děvčata za družičky na boží tělo a tuze se z toho radovaly, zvláště Mařenka nejšťastnější den života. Měly nové pěkné bílé šatky s bílými pentlemi.

27.května 1913
slavili jsme svatbu Frantovu, nastávajícího souseda. Nejvíce jí užily děti celý den přebíhaly ke Drulákom a zase zpátky a jedli. Boža potom v noci ani nemohla spat převalovala se a pořád chtěla vody. To prý se po té svadbě chce pít a že ji bolí aji zub. Leo se také těšil na svatbu a staral se kterou bude mít družičku, tak která prý by už uměla tančit. Děvčata byly celé pryč za novou tetinkou pořád za ní lezly a ona je podědila korunama. Já s Mařkou Kristýnkovou jsme vařily v síni a Joška seděl na náspě u komůrky na peřince a díval se na nás do síně. Taky tady byl Kyjovský Josef s malým Frantou. Velice to bylo krásné když svatební průvod přišel z kostela ke staříčkom. Stoly byly pěkně prostřené a ozdobené, nevěsta a družičky s mládencama posedali okolo nich, tehdy to vypadalo velice slavnostně.

Srpen 1914
Přesmutné nastaly časy, válka je vypovězena. 28. června zavražděn byl následník trůnu se svojí chotí v Sarajevě Srbem Princičem, když byly na manévrách a právě za měsíc vypovědělo Rak. Srbsku Válku. V sobotu 1. srpna byla vyhlášená všeobecná mobilisace. Policajt začal bubnovat u Matulkovýho a bubnoval až ke kapličce na konec, potom u Procházka četl vyhlášení, což působilo zdrcujícím dojmem. Do 24. hodin všecko narukovat. Bratr Václav jel z domova hned druhého dne v neděli do Brna rukovat, Franta jel až v pondělí ráno do Kroměříže. Byli jsme v neděli u šestého vlaku, když odjížděli odsud Kyjovští, vlaky byly plné mužů jedoucích do války, pohled hrozný a nezapomenutelný. Všude plno pláče a nářku. Dnes, 7. srpna odejel náš tatínek do Jihlavy se 4 jinými krejčími, když byly povoláni k práci pro vojsko. když se vrátí, nevíme. dej Bože, by to všecko brzy a dobře skončilo.

31 prosince 1914
Poslední den hrozného roku. Jaký bude ten nastávající? Franta byl těžce raněn v Rusku, první ležel v Krakově, od té doby do dneška v Marburgu ve Štyrsku, a dnes odjíždí z Marb. do Kroměříže na další léčení. Dnes o čtyřech hodinách odp. vystoupil zde z vlaku a zdrží se tu asi den. To nezapomenutelné shledání. Ruku má na šátku bezvládnou a velice bídně vypadá, jako verklač. Vašek je také od první chvíle v Rusku. Náš tati se tehdy vrátil z Jihlavy za čtyři dni. Vrátili jich. Rudolf a Vladimír jsou taky v boji od začátku. Včera byl odvod těch, kteří nebyli vojáky až do 36 let. Odvedli jich 27. V Marburg. Ležel taky raněný Brázdil Ant. z rynku, ten tam zemřel, jeho žena se Šumberou rynsk. jela pro jeho mrtvolu, zítra by měli rádi pohřeb tady.

V březnu 1915 přistěhoval se k nám p. Novák.

27 dubna 1915
byl náš tati u odvodu v Napajedlích. Neodvedli ho ale Franta, který je už doma protože je k bitvě neschopným nám nahnal hodně strachu, přijeda odněkud domů, že prý je snad Buršík odvedený. Odvedený je naproti Kartusek Václav.

2.května
slavili jsme Joskovi třetí narozeniny. Dopoledne rekvírovali tady Otrokovští mouku i u nás. Je to už pokolikáté. V poledne přijel domů na 14.denní dovolenou strýc Kristýnek z Korutan, kdež se nachází od podzimu. Válka trvá již 9-měsíců a nikdo neví když bude konec. Náš Václav je v Haliči. Z Tlumačova je již hodně vojáků padlých, mezi nimi i Tonda Buršíků. Posledně vyskytla se zpráva, že mají být mrtví Vojtěch B. a K. Handsuch ale určitě se to neví. Také je mnoho Tlumačáků zajatých v Rusku mezi nimi i Gazdíci. V tomtéž měsíci byl Polda na biřmování, měl za kmotra Kyjov. strýce a dostal darem pěkné hodinky.

22.června 1915
byl u nás významným dnem. Polda bude mít 11 roků a mínili jsme ho dát po prázdninách do měšťanky. Zmíněného dne přišel k nám však schválně pan řídící Raubichl a přemluvil nás, abychom dali Poldu studovat, že by ho bylo škoda nechat tak, na co my jsme ani nepomysleli. Já jsem navrhla aby jezdil každý den do Hradiště jak někteří z Tlumačova jezdívali, Byla jsem však s mým návrhem poražena. Cesta drahou do Hrad. stojí totiž měsíčně 15 korun, a když prý budeme čítat, že doma taky něco stojí, bude prý za to moci bývat u strýce v Kyjově. Polda je proto celý nadšený ale já mám velikou starost, jak to všecko bude protože je hrozná drahota, 1/4 kila hov. masa již stojí 1 korunu a jedno vejce 12 haléřů a v Kyj. je ještě dražší. Povídá se, že stále ještě budou ceny stoupat.

V neděli 27 června byly slavné bohoslužby, že jsme dostali zpátky Lvov.

28 června
o 2. hodinách ráno vezl tati Poldu do Kyjova k zápisu. O osmi hodinách byla sloužena mše za následníka trůnu s chotí jelikož je to právě rok co byli zavraždění. Také toho dne přišel telegram na obec odněkud z Uher, že Robert Gazda zemřel v nemocnici. Zemřel asi na nějakou nemoc, protože raněn nebyl. Budiž mu země lehkou.
Polda byl zapsán v Kyjově do gymnásium, ale protože skrze válku ten rok se tam nevyučovalo chodí v Tlum. do měšťanky. Také Boženka v září 1915 začala chodit do školy a dobře se učí. Učí ju slečna Štefkova Mařka chodí do IV třídy I oddělení.

24 září 1915
odešla Fr. od Franty s velikým skandálem. 15. října byly jsme s Božkou v Napajedlích u soudu, Fr. mě žalovala pro urážku na cti. 2. listopadu večer o 12. hodinách mě při umývání dlážky v dílně píchlo v kolen a dostala jsem hroznou bolest že jsem sotva došla do postele. 12 dní jsem ležela doma, potom mě pan Kovář, bylo to právě v neděli vezl do Krom. do nemocnice, kdež jsem byla 4 týdny. 13. listopadu v 3/4 na 12 jsem byla uspána a noha byla operována p. primářem Elgartem. Z kolena mi vyteklo asi litr hnisu. Asi za týden dostala jsem do téže nohy růži a přenesli mě i s postelí do pavilonu pro nakažlivé nemoci kdež jsem zůstala až do konce. Obsluhovaly mě tam sestřičky Blažena a Arnoštka. Kyjovští, kteří byli tehdy odstěhovaní, mě každý den navštěvovali. V prosinci 11. pro mě tati s p. Kovářem přijeli naložili na bryčku a dovezli domů. Na svátky už jsem zase chodila ale jenom po domě. Teprve o hromnicích jsem šla poprvé do kostela.

1 února 1916
po mnohých soudech a mrzutostech přistěhovala se zase Fr. zpátky k Frant.

6.února
byl pohřeb pí babičky Lud. Zapletalové, která také k nám chodívala.

Březen 1916
byl pro nás nešťastným. Odešli od nás nezapomenutelně a náhle naša nezapomenutelná maměnka a stařenka. Po krátké nemoci, neležela ani týden, aniž by komu napadlo, že je s nimi tak zle, nastalo v pátek 10. náhlé zhoršení, ještě však mluvili až do večera. K večeru přišel k ním ještě Dr. Fuka a uspokojil nás že není tak zle, v noci však nebohá matička pozbyli vědomí a začali umírat. Byla to hrozná, hrozná noc. Venku byla bouřka a déšť, hrůza a v chalupě také hrůza. Noc jsme všichni v chaloupce probděli, totiž tatínek, já, Franta, Mařka a Božena. Jak ubývalo noci tak ubývalo matičce života. Ráno okolo 7. hodiny přišel k nám s posledním pomazáním p. Alois Havel, kaplan, které jím udělil. Okolo 8. hodiny když již jsme jím svítili hromníčkama přišel ještě Dr. a dával jím 2.krát injekci, dlouhou jehlicí píchl jím do ramene, ale známky života již nedávali. O 10 hodinách a 10 minutách vypustili duši. Tatínek jím zatlačili oči. My dcery jsme je s pláčem učesaly spletly a ustrojily do černých šatů a uložily ve světnici. Tak od nás odešli bez rozloučení, beze slova aniž věděli že nás opouštějí. Jak to tady teď bez nich bude?
Tak jsme byly bolestí zdrceny, že jsme s Boženou která u nás ty dny noclehovala, celé noci nemohly ani oka zamhouřit. Celé noci jsme se modlily a plakaly. Jak těžko bude nám zvykat bez nich nám, které jsme byly s nimi pořád pohromadě a pořád jsme si měly co povídat.
Josefovi do Kroměříže a Václavovi do Tyrol se hned telegrafovalo. Josef hned ten den odpoledne přišel pěšky hulskem a telegrafoval odtud do Kyjova Anně aby přijela a Kauderom zase aby jela do Kyjova k dětem. Na druhý den v neděli jela Mařka s Božkou do Kroměř. a přivezly pěkný věnec. Na černých stuhách byl zlatý nápis: poslední s Bohem-drahé matince. Večer o šesti přijela Anna z Kyjova s malým Frantou. V pondělí 13. března byl pohřeb. Ráno o 6 hodinách přijela paní Trčalová s Mařenkou. K osmé hodině když se již lidé scházeli u domu přišel od Václava telegram aby se pohřeb odložil že přijede. Bylo to však již pozdě a pohřeb se odbyl bez něho za velké účasti lidí. Doprovodili jsme matinku na hřbitov kdež byli uložena do hrobu nebožtíka staříčka Vaňhary.
Odpočinutí věčné dej jím Pane, a světlo věčné ať jím svítí.
Odplať jím Bože za výchovu nás dětí a dobré skutky životem věčným.
Václav přijel až v noci po pohřbu a matičku navštívil již jenom na hřbitově. Byl tady jenom asi čtyři dni poprvé co je ve válce měl dovolenou, ač je tam již přes půl druhého roku.

28.května
Tento týden 24 rukoval znovu Franta, jelikož mu roční dovolená vypršela. Je v Sampeltu. Komu by bylo tehdy před rokem, když nastupoval dovolenou napadlo že za rok bude ještě válka. A zatím trvá dosud aniž by byla naděje na skončení. Václav je na Itálském bojišti, rovněž Kristýnků Jan. Josef je dosud v Krom. Jsou však vypravení také k odjezdu na Itálské bojiště. Franta pracoval se zedíkama na vyzdívání dola na řízky když dostal povolání do 24 hodin narukovat. Musel odjet a nechat jich pracovat samy. taky když odjížděl měla jeho menší dcerka Fanynka silný zápal plíc ale teď se již pozdravuje.
Někteří říkají že musí již válka přestat skrze velikou drahotu. Čtvrt kila hovězího masa stojí 1 zl, kilo másla 4.40 zl, jedno vejce 8 kr, párka housátek 14 korun. V Kyjově stojí kilo žitné mouky 1 zl 3 kr režné 83 kr. kilo tvarohu stojí 90 kr.

Červenec 1916
Druhé výročí války se blíží. Drahota je hrozná. Hovězí maso dostoupilo čtvrt kila na 1,25 zl. Jedno vejce 10 kr, litr mléka 20 kr ale néni toho k dostání. Franta zase přijel na dovolenou na žně. Také Kyjovská švagrová s dětmi přijela pomáhat na žně. Josef je v Kamníku v Kraňsku.
Z itálského bojiště přišla zpráva že Kratochvíl padl a 27/7 v den narozenin naší Božky utopil se jím mladší chlapec Fanek ve skale Jarolímkové na Slivotíně, kde se zatoulal s druhými dětmi jda na klasy. Z Ruského bojiště je zpráva že Jar. Hulenka a Vybíral jsou zajatí a Absolon Janoštíků ševců a Oharků z cigánova jsou mrtví. Také naši Buršíci Rudolf a Martin kteří jsou na ruském bojišti již dlouho nepsali a je o ně obava. Cilka z Vídně je tady na prázdninách.

30 srpna 1916
Prázdniny jsou u konce. Kyjovští odejeli včera pobyvše tři týdny tady a 3 v Kroměříži. Naše děti se již tyto prázdniny tužili. Chodili také na panskou, do hrachu žat a potom sbírat na poli, máme 8 kilo hrachu nasbíraného což je v této době velice vzácné, někteří lidé se již natrpěli také hladu jelikož válka trvá třetí rok a je všeho nedostatek. Také u pí Kartuskoví pomáhaly děvčata vytřepat mák a dostaly za to máku. Polda zase dostal máku od Kristýnků za pomáhání. Největší nouze v říši je asi o omastek toho néni nikde ke koupení ani tady na venkově jak pak teprve ve městě a potom o mouku. Ve Vídni v Praze a větších městech stojejí prý lidé celé noci před obchody a předbíhají se aby se jím dostalo trochu mouky nebo brambor že musejí udržovat pořádek četníci. Já jsem trochu dnes ochuravěla a koupila jsem si žídlík bílého vína, který stál 37 kr.

21 listopadu 1916
zesnul František Josef I. císař rakouský ve věku 86 let. Bylť panoval 68 let a lidé kteří se již za jeho panování narodili jsou již také starci. Mylný byl náhled některých kteří si myslili když císař zemře že skončí válka. Na trůn nastoupil synovec zesnulého císař Karel I a válka vede se dále. Týž podzim zemřela paní Krátká a stará panímáma palírňovská.

23 února
zemřeli naši stařenka cigánovská. Žádný ze synů vojáků na pohřbu nebyl. Budiž jím země lehkou, byli velice hodná. Právě za rok po naší matičce zemřela náhle jejich sestřenice Anna Buchtelová v Praze následkem nedostatku, zimou a všelikých útrap které válka přináší. Stávala prý v zimě celé hodiny se zástupy jiných před krámy čekajíc až na ně dojde, na kilo brambůrků nebo trochu uhlí. Také prý stávalo že až se nastála několik hodin nedostala ničeho. Tak to teď dopadá ve všech městech.

4.března
v neděli časně ráno nás překvapil Václav svým příchodem na dovolenou. Přišel z Hulína pěšky, letos však vypadá špatněji než v loni. Cesta z Rumunska mu trvala několik dní. Zkusil mnoho útrap, zimy a hladu.

Prázdniny 1918
Polda je po těžké nemoci. Uhnal si v květnu zápal plic a do prázdnin už nešel do školy. Chtěl by studovat v Brně na průmyslové škole elektrotechniku. Jel tam začátkem prázdnin s tatínkem, udělal zkoušku ale protože bylo mnoho přihlášek starších a on měl teprv 14 roků, přijat nebyl. Ředitel mu radil aby šel zatím někde do prakse na 10 měsíců, příští rok že bude přijat beze všeho. Teď chodí do Kvasnického mlýna do strojírny a přichází začerněný jako kominář.
Na prázdninách byl tu Franta Kyjovský a Ferda Buchtelů z Prahy. Ti se něco s naším Jožou navyváděli. Taky Václav z Itálska přijel na delší dovolenou a na kratší Josef Buchtela. Po prázdninách začal chodit do školy do I. třídy. Boža do IV. třídy obecné, Mařka do II měšťanky. Tuto dobu dostoupila drahota nejvyššího stupně. Platil se 1 l mléka 1 zl, 1 vejce 1 korunu kilo másla 30 zl, kilo tvarohu 5 zl, vepřové maso 18 zl kilo hovězího 10 zl litr piva 1 zl, ale néní ho k dostání a vaří si skoro všichni pivo doma. Obilí vystoupilo cent ječmene až 400 k rži 500 K žita až 600 K (300zl) cent. Chudí lidé museli by hladověti kdyby si nějak nepomohli sami. Ale pomohli si tím že ve žňa nocima si nanosili obilí nejvíce z panského pola z Kurovska ale také lidem se mnoho mandelů potratilo. Některé prý si nanosili tolik, že si na centy uprodávaly. Na dráze zase odnášejí uhlí některé ho i prodávají a tak tu drahotu dosud jak tak přenesli. Nejhorší se vedlo učitelům a menším úředníkům, kteří měli jenom svůj plat a k ničemu si nemohli pomoci.

28 října
nastal veliký převrat, byl prohlášen českoslovanský stát. Radosti a nadšení bylo ohromné. Hned jsme všecko zahodili z rukou a sháněli prápor s kyticí který jsme hned vyvěsili. Večer potom byla veliká slavnost. Sešli jsme se všichni o 4 hodinách k Bartlik. Školní mládež pod vedením učitelů, čtenářský spolek s práporem, sokolský s práporem děvčata v krojích a téměř celý Tlumačov. Pan učitel Kadlčík měl potom velice pěknou řeč. O českém národu, jak byl utlačován celá staletí že již byl podoben na vymření. O mužích buditelích kteří ho takřka již zmírajícího budili k životu. O bídných Habsburcích kteří nás šlapali,a hlavně o našem slavném Masarykovi který nám vymohl svobodu.
Potom vzpomněl velkého Vilsona který tak mnoho pro Čechy udělal a konečně československých legionářů bojujících pro svou vlast za hranicemi. Všem naším výtečníkům volána sláva, Habsburkům hanba.
Pak byl seřaděn průvod s lampionama, všecky okna byly osvětlené a šlo se s hudbou přes Tlum. na náměstí přes horní ulici na nádraží kde byly německé nápisy seškrábaný při hudbě, která hrála střídavě Kde domov můj a Hej slované. Všecky hlavy byly obnažené a celý zástup zpíval, bylo to něco uchvacujícího.
Také cestou přes Tlumačov hrála hudba národní písně, všecko zpívalo a jásalo.
Z nádraží se šlo nazpět do Tlum. před obecní dům u Kratochvílů a tady znova mluvili řečníci se schodků k lidem. Že národ český je teď všude obdivován a že záleží jenom na nás abychom tu slávu českého jména na dále zachovali.
Rolníci vyzývaní, aby neschovávali zásob ale vydali je, aby nikdo v našem novém státě nehladověl a aby nebylo příležitosti k nějakým nepokojum. Nikomu aby se nic nedělalo ani židům jenom aby se k ním nechodilo kupovat a oni že se od nás sami vystěhují. Pak jsme byli vyzváni, abychom se v klidu rozešli. Od tohoto převratu začaly ceny zboží poněkud klesati.
V tomto měsíci také zle řádila v Tlum. i jinde chřipka zvaná plícní mor. Téměř každý člověk to měl a mnoho jich na to také zemřelo. Mezi prvními podlehl tomu taky hodný kněz Tlum. P. Jaroslav Kočí. Byl stár teprve 37 let. Ztratily v něm mnoho zvláště školní děti, s kterými si dával velkou práci při vyučování náboženství a zvláště pečlivě je připravoval k prvnímu sv. přijímání a biřmování. Děti měly ho velice rády. Také my dospělí budeme na něho dlouho vzpomínat neboť ač teprv 3 roky zde farářoval mnoho v kostele zařídil. Zvláště se nám zavděčil tím že zakoupil pro zimní dobu pokrývky na zem do kostela, aby nám nebylo zima od studeného kamene. Taky nám zdobil oltáře květinami jichž byl velkým milovníkem. Ještě mnoho prý chtěl zařídit taky lavice na sedění ale osud zmařil další plány.

V prosinci
vytloukli a vyrabovali Kvasičáci s některými Tlumackými všecky židovské obchody v Kvasicích, zboží vykradli a odnesli domů a co se nedalo odnésti rozbíjeli. Muselo tam být povoláno vojsko. Na druhý den se hledalo po domech zboží a na vozech se odváželo na radnici. Podobně se rabovali židé také v Napajedlích a Holešově. Hlavní viníci jsou ve vyšetřování.

V podzimu
přijel Vladimír na delší dovolenou ze (Srbska) Bosny, při bouřlivém převratu tamtéž stěží vyvázl holým životem. Byl také na svatbě Anduly Buršíkové která byla v listopádu. Na nový rok 1919 zemřela Lid. Molčíková školnice z měšťanky. Byl to první pohřeb z této budovy. vynesli jí před hlavní dveře a udělali jí slavný pohřeb.

V polovici ledna
zemřela Frantova dcerka Fanynka nás všech miláček. Boža byla za družičku a Joža za mládenca.

6.února
ve čtvrtek přišel telegram z Nových Zámků že Martinovi Buršíkovi, který byl legionářem na Slovensku se stala nehoda, aby tam hned někdo přijel. Jel tam hned Francek od Trojice protože Jos. byl nemocný od zubů. Jelikož bylo špatné spojení, dojel tam až v pondělí a Martin byl už tři dni pochován. Zastřelil ho kamarád z neopatrnosti při prohlížení zbraní které zrekvírovali. Střelil ho do hlavy že byl okamžitě mrtev. Je pochován ve Zlatých Moravcích vzdálen domova. Francek se vrátil až ve středu skoro za týden. Přivezl po něm boty něco peněz a leg. pojistku.

Koncem února
a začátkem března se kolkovaly papírové bankovky. Každý dostal polovici sumy, kterou odevzdal ke kolkování, zpět okolkovaných a na druhou polovici dostal úpis. Stalo se přitom dosti příhod veselých i žalostných.

2.března 1919
byla slavnost vítání nového faráře Ad. Sváry. Mařka byla za družičku. Pěkné kázání měl při slavnosti pan děkan ze Zlína. V neděli 13 dubna byla slavnost sázení pamětní lípy svobody proti měšťance. Pan učitel Kadlčík měl případnou řeč sokoli a sokolky byli v kroji hudba hrála jenom že celou dobu pršelo.
Ve svátky velikonoční byli návštěvou u staříčků Halaškovi ze Mřenovic.
V úterý po svátcích ráno při rozdělávání ohně petrolejem se strašně popálila vlastně uhořela paní Struhalová kloboučnice. Vezli jí do Kroměříže, kdež za krátko v bolestech zemřela. Byla dovezena do Tlumačova a zde pochována.

1.května 1919
byl poprvé slaven jako národní svátek. Ráno byla zpívaná mše svatá. Z hotelu vyšel průvod socialistů s červeným práporem který nesl červený Skopal. Hudebníci děvčata v krojích a dlouhý průvod lidí ozdobených karafiáty. Šli horní ulicí na nádraží potom zpátky přes dolní ulic do Kvasic kde měl řečník z Krom. řeč, večer pak tancovačku, za což byli však v novinách odsouzení.

V neděli 11. května
měl pohřeb všeobecně oblíbený pan učitel Hofman. Část byla taková, že tolik lidí na pohřbu v Tlum. jsme ještě neviděli. V kostele měl řeč pan farář Svára, kterou jsme však na ulici neslyšeli. Na hřbitově velice pěkně mluvil a lučil se jeden pan učitel. Zůstali 4 sirotci a vdova.

V neděli 25. května
přijela k nám Štefka Buršíková na neurčitou dobu. Jela totiž, když Čechoslováci dostali Miškolc navštívit tatínka do Košic. když však jela nazpět domů měli Miškolc již zase Maďaři i byla nucena se vrátit do Košic. Odtud byla poslána svým otcem v průvodu jednoho vojáka k nám.

17. června
byli Tlum. sokoli všichni u odvodu v Otrokovicích. Všichni se dostavili až na 3. Holuba, Řezníčka a Poldu Zapletala. Náš tati a strýc Franta jsou talky odvedení. Naše sotva utvořená republika je vážně ohrožena. Na slovensku jsme napadení od maďarů kteří trýzní a mučí naše zajaté vojáky způsobem ďábelským. Přibíjejí je na vrata, uřezují po kusech, vylupují jím oči sypou papriku do otevřených ran a p. ukrutnosti jakých ještě nebylo. Mají již třetinu Slovenska.
Dále jsme ohrožení od Rakouska a od Německa. Václav psal z Prahy že jsou připravení k odjezdu ale ještě neví, jestli na Slovensko nebo na němce.

19 června
na boží tělo měla pohřeb malá Mařenka strýcova. Všecky družičky které byly dopoledne na slavnosti přišly jí doprovodit, naše Božka je vedla. Mařenka zemřela na srdeční vadu.
Před prázdninama byl Polda s tati u zápisu v Brně. Tentokrát už je přijat. V prázdniny zemřel v Kyjově pan ředitel gymnasia p. Josef Klvaňa.
Na prázdninách je tady Franta z Kyjova. Joža tu byl jenom 14 dní. Prázdniny jsou letos o 14 dnů prodloužené. Štefka byla u nás přes 3 měsíce. Teprve když jsem onemocněla 31/8 odešla na cigánov. Já mám zase v noze růži. Mařka sama všecko dělá a pro všecky vaří.
V prázdniny měli jsme tady mnoho vojáků Čechů. U Franty ve stodole měli 50 mužů. U nás měli kuchyni a chodilo k nám v poledne asi 100 vojáků pro oběd. V prádelně měli zásoby a zamykali si jí. Nejvíce nám uvízli v paměti: Tichej, Hofman, Houda, Vašek, Vavřina, Dohoda, Libich, Král, Novotný. U nás nahoře ve světnici býval nadp. Konečný se sluhou Gustou a poručík Veigl se sluhou Bohabojem. Byli jsme rádi až se všichni odvalili a velice jsme si od nich oddechli. V polovině září odejel Polda do Brna a bydlil tam v Žabovřeskách. Tatínek ho vezl.
V Žabovřeskách bydlel jenom jeden měsíc. Na začátku října byl tam tati na operaci a při tom se mu postaral o nový byt v Brně. Tam se mu lepší líbí než v Žab. O všech svatých přijel po první na svátky. Tehdy byl vzácným hostem. O svátcích vánočních byl doma déle asi tři týdny, pral se s Mařkou jako dřív až se nám to omrzalo.

1920
Velice nemile se nás dotklo že paní Zouralová, u které Polda bydlí, nechala si zaplatit za celý čas jakoby tam byl ačkoliv byl 18 dní doma. Platíme 250 K měsíčně prádlo z domu a nějaké přilepšení.
Mařka chodí do měšťanky Boža do obecné poslední rok, Jožka do II. obecné a všichni se dobře učí. My se pokoušíme a snažíme zavésti obchod střižným zbožím jelikož jsou velké potřeby. Jako při všem i tady jsou začátky zvláště teď, v době převratů, když i ceny zboží časem stoupají, časem klesají. Snad dá Bůh, že to všecko přemůžeme.
Velice nešťastně začal nový rok 1920 pro mého otce, staříčka Vaňharu. Při těžké nemoci která jich zachvátila poslední den v roce 1919 stratili jeden den úplně zrak. Bylo to hrozné. Neviděli ani je li den nebo noc ani svítí-li lampa nebo ne. Jenom oči do prázdna vypoulené. Dávali jsme vinu také pijavicám které nařídil doktor nasázeti jim na prsa při zápalu plíc. Za několik dní přece se tma protrhla a začali trošku vidět ale velice málo, což vzdor vší pomoci se nechce zlepšiti.
O veliké noci přišel Polda na svátky asi na týden a protože se mu ještě nechtělo z domu pořád oddaloval že až s posledním vlakem o 1/2 9 večer. Ten však neměl spojení a on trčel celou noc v Přerově na nádraží, na což jsme se velice dozlobili, že svojeho slabého zdraví tak málo hledí.

Na 1.ho května
měl přijeti opět protože je teď v republice 1.květen národním svátkem. On však přijel o několik dní dříve a velice nemocen. Musela jsem s ním k lékaři dal mu nařízení jak se má chovat po dobu zotavení asi týden aby byl doma, dlouho aby spal, dobře jedl a skoro chodil spávat. Co se mu líbilo dělal, a co se mu nelíbila to nedělal. Poněkud se zotavil a zase odejel.

19 května 1920
zemřel náhle řiditel obecné školy Raubüchl. Působil v Tlumačově 10 roků, právě když náš Polda začal chodit do školy, dostal se on do Tlumačova. Doprovodili jsme ho do kostela kde měl řeč pan farář pak byl vezen do svého rodiště do Strážnice k pohřbení.

V pátek 25. června
měla zvláštní doposud v Tlumačově svadbu sestra Božena. Zvláštní proto že místo jako jiní v kostele měla oddavky v Hradišti na úřadě. Za svatební den, aby to bylo výstřednější, zvolili pátek.
Všichni předpovídají že s Baď. štěstí nenajde. Na druhý den odjeli do Prahy na sokolský slet.

V sobotu 26. června přijel Polda z Brna na první prázdniny.
Po prázdninách Polda odjel do Brna. Mařka nastoupila doma do učení, Boža do I měšťanky, Joža do III obecné. v Poldovi se začínáme klamat že nám bude k radosti. Na vše svaté zfalšoval dopis a předložil v průmyslovce že má jeti domů na výpomoc. Měli jsme s tím mnoho mrzutosti, dotaz z Brna je-li to pravda že jsme ho volali domů, v témž smyslu i četník přišel vyšetřovati museli jsme říci, že ano.

1924
Polda je odveden na vojnu, dostudoval a maturu udělal velice dobře. Božka byla přijata na učitelský ústav v Přerově.

V únoru 1925
jsme se dali do kopání studny na dvoře. Kopání bylo spojeno s velkými obtížemi protože se přišlo na skálu, která musela být trhaná dynamitem. Vykopal ji Abšnajdr a Vilém Válek.

13/4/1945
Po 20 letech, když se uklízely z půdy všecky hořlaviny pro případ požáru, protože se blíží fronta druhé světové války, našel se tento sešit založený mezi starými papíry. Myslela jsem že je ztracený, jinak bych tam byla kolikrát něco připsala. Co jsme za léta prožili a zvláště za ty poslední. Celý život jsme se přičiňovali a šetřili na stáří a teď kdo ví jak to všecku ještě bude. Fronta se blíží od Hodonína, který již mají Rusi. O Veselí kde jsou naši Horáci jednu chvíli se mluvilo že ho již mají, na druhý den že ho ještě nemají a teď zase že už ho Rusi mají. to je strašné když si představíme co se všecko může stát a žádné spojení teď néni, ani telefon ani telegram ani dopis.
Každý den čekáme odněkud nějakou zprávu, jsou-li živí a zdraví ale pořád nic.

V neděli 22/4
se ohlásilo z kazatelny že 25/4 na Marka obvyklý průvod do polí nebude pro nálety a blížící se frontu.

23/4
je vybubnováno, že od 1/2 8 večer do rána 6 h nesmí žádný vycházet z domu a taky žádný nevychází, že by mohl být zastřelen.
Přijela sem švagrová Krom. a říká že jejich Vlasta i Máňa jsou obě v zabraném, u Kyjova i v Kdousově a že to mají dobré. My jsme připravení že až něco přijde že budeme ve sklepě.

29/4
byl pohřeb Franty Horníčka který zemřel po krátké nemoci stár teprve 46 let. Děla neustále tento den duněla, snad střílely na Hradiště.

1/5
byl u nás na bytě voják účetní, ptám se byl jste také ve Veselí? Jak je to tam? Že byl, ale on že nestřílel, že je v kanceláři a nebyl tam do konce, Tak že neví. Hana se ptala vojáků u Vaň., protože oni nerozuměli česky jako náš. Že je rozbité, že desetkrát se tam jedni s druhými vystřídali. Tak co mě Kroměřížská potěšila, tito mě zase zarmoutili. Ale ten náš voják říká že to tak nemusí být pravda, že to jsou někteří takové huby. A nic se nedá dělat, už se mi někdy zdá, kdyby to bylo možné že bych tam pěšky šla. Kanonáda je pořád silnější a silnější okna se nám otřásají. Čeká se že už dnes v noci se nedospíme.

2/5
jsou Jožovy narozeniny. Vyspali jsme se ještě v posteli. když se probouzel den vzpomínala jsem na Jožu že právě teď ve 4 hodiny se narodil. 33 let. Kde jsi, žiješ–li a vzpomínáš také? když odjížděl říkal že přijede za 4 roky a už je to 7 roků a 8 měsíců. Já jsem měla zlou předtuchu co se může stát za 4 roky s námi nebo s nimi a skutečně přišla do toho tato strašná válka, a jenom ta naděje nám zůstává, že konec války se blíží a teprve se o sobě dovíme.
Hned z rána byly strašné rány jako by už děla střílely na Tlumačov. Fr. Vaňhara byl na dvoře a ostrý úlomek jako vejce velký vletěl na dvůr okolo jeho hlavy. Přinesli nám to ukázat ještě teplé. Vyhazovali u nádraží výhybka. Velice nás bolí že již mnoho dní nemůžeme do Zl. poslat žádné mléko. když ho seženeme néni nikoho kdo by ho tam dodal. Běhám ke Skop. jestli Hausk. nepojedou na cig., ani mlékař už tam nevozí žádné mléko. Čekali jsme dokud to bylo ještě možné že Leop. nebo Antonín dojedou a že jím naposledy seženeme větší množství ale žádný nedojel, aji jsme na ně proto nadávali. Bož. velmi lituje že ještě na 1.května když byl trochu klid, že nevzala na záda mléka a přes Machovou pěšky jím to nezanesla. To byla poslední možnost. Staříček jak uvidí mléko pořád běduje: nebohé děti oni jsou tam bez mléka, kdyby se dalo nějak jim ho tam dodat. Nám teď když jíme kávu nebo mléko hořkne nám to v ústech, co oni jedí a jak jsou dosud bez mléka. Kdyby jen ten konec už byl, mluví se že už jistě tento týden. K tomu ještě je i počasí takové ponuré, ustavičně už několik dní prší, zima námi otřípá, právě takové bylo když nás zabírali Němci 15/3 1939.

3/5
večer jelo mnoho vojska přes Tlumačov k Hulínu. Měli jsme zase vojáky a nejvíc u Vaňharů je to na rohu a každé jich najdou. Čekáme to tady už každý den. Lidi mají kryty připravené hned se odstěhovat. Někteří už spali ve sklepoch.
Lidi se už ani na noc nevyslíkají aby byli připravení. Elektriku vypnuli svítíme svíčkou, lehli jsme s myšlenkou co bude do rána. Spali jsme až o 3 hod klepe někdo na dvoře. Bož. že myslím jsme neslyšeli a bouřili na nás vojáci o byt, že příšli k ní že je jich plná světnice, že je jím zima a že jím tam topí. Taky k nám zase přirukovali zmoklí, umazaní, suší si pláště u kamen nasáklé vodou, je jich plná místnost. Telefon mají natahnutý od Baď. přes celé naše humno kde sekerou odrazili od bránky zámek a je dokořán i na noc. Já dnes celý den jen umývám nádobí, pujčit jím nádobí pro oběd, půjčit talířů, u Baď. jsou 2 důst. zase pro ně to samé a zase umývat. Děla celý den hřmí že už jsou jen 5 km od Tlumačova.
Já jsem se šla dnes ráno podívat k řezníkovi jestli seká ale všechny obchody zavřené jenom mléko se vydávalo, jinak už žádný nikde nebyl na ulici, okna všude zatlučené deskama, sklepní okýnka zazděné. Fronta už je za Tlumačovem asi na Skalách. My máme všecko z bytu pryč jako kdybychom se stěhovali. Vnitřní okna máme vystavené a z venku zatlučené deskama. Ve sklepě už máme kamínka a topíme tam. Bož. si vyčistila a uklidila svůj. Potom přišel fr. V., že on její sklep okupuje, aby ony šly do našeho. Mezi našema vojákama je takový chlapeček jak byl náš Josefek když vychodil školu, leží na divaně odp. a spí. A teď o staříkovi. Velice rád dělá co já nemám ráda mohu ho prosit nebo co chci dělat. Vojáci jsou tu na chvílku, jdou na frontu, čekáme když zatroubí syrena že se máme schovat do krytů ale to mu nevadí aby jím donesl fot. jakou on míval dílnu. Myslím si nebudeš jinačí, kdyby smrt seděla za krkem. A když eknu nedělej to jak když hrachu na stěnu hodí. Je večer a ještě nevíme, když to bude. Sedíme v kuchyni při svíčce a já píšu.

4/5
Za Slivotínem u Záhlinic nechali Němci srazit, zničit a zapálit nákladní vlaky plné zboží. Lidi tam jedou úprkem a nosí a vozí si spousty věcí, pytle punč. a šlapek, balíky hřebíků, svazky videl a lopat, konvy na zalívání aj. Na desky jeli napřed s tragařama potom s vozíkama a s vozama koňama kravama cesta se netrhne, fůry naložené na vrchovato trámama a deskama jen to drnčí. Vagony se střeženým zbožím, že hoří z toho se už nedá nic vzít, ale že je tam ještě spousta soli. Cukru že tam bylo tolik že sedláci z blízkých dědin vozili po 20 centoch. Ale střelba už je ze všech stran, kulky že už jím fičí okolo uší a je to odvaha tam jet. Něm. vojáci že říkali, že prošli světa i v Africe že byli ale to že ještě neviděli, všude kde byla fronta že byli lidi poschovávaní a ani nevycházeli. Ještě pořád máme vojáky, už jsme celé utrápené. Protože je zima topí se celý den našim uhlím a každý den velký hrnec našich zemáků beze všeho, ani nepoděkují tak jsou drzí. Jako ze svého. Odpoledne už máme v naší kuch. vyhaslé přijdou už po druhé zadělat jím na koláče že mouku a cukr mají, tedy znovu zatopit shánět jím kvasnice atd. a posluhovat, protože se jich bojíme a nejradši by jsme jím viděli už paty. Pořád něco požadují ale slova českého se nesnaží naučit a promluvit jenom němčinu i když jim slovo nerozumíme. Jinak musím říct že byli čistotní hned každé jak dojeli myli se, holili, česali a nic nám nevzali.

5/5
Někteří lidi už jsou v krytě několik dní, dosud to ani nebylo tak nutné dnes už je střelba na blízku, je tady postřelen jeden Písek jak šel pro vodu. My jsme včera seděli do půl noci v kuchyni, potom jsme si šli lehnout oblečení do světnice a trochu jsme se vyspali. Dnes v noci byl velký hluk na ulici od lidí i koní, budím stař. neslyší nic, jdu do dílny za voj. jeden je vzhůru ostatní spějí, snažím se mu vysvětlit, že se něco děje, krčí rameny, nerozumí nic. Ráno se dovídáme že dojeli v noci němci, bili i nám do vrat že je rozbijí, že ve válku se nezamyká. Vedlejší Rud že jim řekl že tady je malý dvůr a nemohou se sem dát koně tak šli dál. Naproti Štefce Kelové vylomili dveře a zebrali v síni ve sklípku jakési zásoby. také vykradli na konci Smyčky, Žákovu, Abrahamovou a Šlikovou. Odpoledne zase chtějí vojáci, aby se jím upekly koláče. když byly hotové pojedli s černou kávou a k večeru k naší velké radosti se začali vypravovat. Ostatní koláče zabalili, sebrali s sebou a odjeli k Hulínu. Tento večer bylo velké vinobraní, lidi rozebírali zásobu látek složených v cukrovaru v Hulíně, Laďa policajt že dovezl fůru v korbě, Franta Prokopů dojel domů až o půl noci na kole, některým to zebrali vojáci kterých byla plná silnice. Večer jsme byli u Vaňh. přišla tam Mařa Gazdova a tak že tuto noc v 10 se vyhodí u mlýna most, v noci přijedou voj., kteří budou rabovat a že už se nemá tuto noc spat. Most byl vyhozen i vojsko dojelo a hledalo po chalupách jenom že každý měl všecko poschovávané. ve sklepě jsme spali jenom tuto jednu noc.

6/5
v neděli jsem se probudila ve sklepě a hned se jdu podívat po chalupě, všecko v pořádku, střelba žádná, jdu na dvůr a jakoby to už vonělo mírem. Jdu k Vaňh. na dvůr všecko ticho chalupa odemknutá v jizbě ani ve chlévě žádný. Jdu zpět a oni teprv vycházeli z Baď. sklepa. Přišel Fr. Prokopů a říká že Samohýlom zebrali němci koně a vůz, jím pojedli všecky koláče a ukradli 6 kilo cukru. Po chvíli začali chodit muzikanti s nástroji a mluví se, že už se jde Rusům naproti. O 8 hod. už pochodovali okolo našeho s hudbou a praporama k Záhl. a celý Tlum. je s nadšením vítá a doprovází nebo stojí špalírem . Jdou a jedou až do odpoledne. Nějací generáli se stavují u obecního domu a mluví k lidem, Horák a Matuška to překládají. Že osvobození našeho městečka jich stálo 100 životů ale že tu oběť nám rádi přinesli. Potom se volil výbor, jsou v něm hlavně komunisti. Obšnajdr Slávek Janišů, Vincek Němečků atd.
Je zajímavé jak se dostali Rusi do Tlum. Cigánov že už celou noc nespal a čekali jak se rozbřeskne ráno. Potom pozorovali jak z Bahňáka vylézali Rusi po jednom protože nevěděli jsou-li tu němci. Cig. jím šli naproti s bílým praporem ale oni neviděli a stříleli. Tedy počkali až se lepší rozsvětlí a zase šli, nějaký Guňa že troubil Moravo Moravo ale oni že ještě pořád nedůvěřovali. Tož jím šly i cig. děvčata naproti vzali je pod paže aby šli směle že Němci jsou pryč. Tak potom že už se to směle hrnulo. K večeru však zase jelo mnoho vojska zpět k Napajedlům a od Hul. nebo Krom. slyšet silnou střelbu. Lidi mají obavy aby se fronta nevrátila zpět.

7/5
ulice jsou plné lidí žádný nic nedělá hlídky procházejí ulicemi. Ráno jsem se podívala na ulic a právě šel Večeřa ještě s jedním a puškama na rameně. Němky(?) jdou mít měšťanku. V poledne policajt bubnoval že rudá armáda nařizuje aby majitelé pozemků tyto prohlédli a nevybuchlé miny označili. Odpoledne Večeřa který ráno měl hlídku a našel s nějakým Sládečkem minu u Záhlinic, byli minou při rozšroubování jedním slovem roztrhaní. K večeru se rozšířila zpráva o bezpodmínečné kapitulaci Německa.

8/5
ačkoliv byla hlášena bezpodmínečná kapitulace, v noci a k ránu jen nám okna řinčely co střílely děla, zdálo se to tak blízko jako by to bylo v Hulsku. K večeru dojel Ant. po prvé co je Zlín zabraný hned se ptám jak je s ním? Žijete všichni? Že dobře, že to tam bylo hned v úterý před námi a že to prošlo hladce jako v Tlum. Civilů kteří byli při frontě na ulicích že je zastřelených 120. Tady je plno řeči o našem L. Někteří jsou rádi když ráno to mohou říct, hlavně tetka Vaňh. a jejich Franta. S velikou vervou to vykládal našemu otci Martin Navrátil, který seděl 8 roků za vraždu manželky, že já jsem to viděl, když ho vedli. Já tomu hned nevěřím myslím si to lidi nadělají. Slyším ženské, pan doktor Horníček i promluvil, myslím si celou vojnu prožil v klidu a teď je za svatého.

9/5
Ještě v noci bylo slyšet střelbu ale ráno už je konečný mír. Večer průvod přes Tlum. a hudbou hasiči, sokoli, a celý Tlum. k lípě svobody. Taky jsem se tam šla podívat, mluvil p. uč,. Janiš, pěkně ale celkem přece se mi zdálo že už to nemá takový břink jako roku 1918 před 27 lety když jsme oslavovali svobodu po 300 letech, teď se oslavuje po 6 letech. Po slavnosti vystoupil jakýsi mladík že večer se jde tancovat. Všecko jásá, jenom mi je do pláče, tolik jsem se na to natěšila a namodlila za šťastný mír a teď když už je tady, já musím pít z nejhořčího kalicha utrpení, potupy a hanby. Můj Bože za co mě tak tresceš?
Dnes oral Gazda zvaný zubák, na trávníku kravama, kráva šlápla na minu která vybuchla, krávy roztrhala a Gazdu lehce zranila.

10/5
Je krásné májové ráno, po prvé se zase slaví svátek na nebevstoupení. Po celou válku Hitler všechny svátky zrušil. Jdu ráno do kostela, pod lípou svobody kopou hrob padlému ruskému vojínovi. Odpoledne jsou pohřby Večeře a Sládečka roztrhaných minami a ještě 15.l. Vráblíkového chlapce který také zemřel zraněn minou.
Rus je s velikými poctami pochován pod lípou svobody, mluví se nad ním česky i rusky a já jsem tak dopadla, že až je po všem jdu domů a ani na nikoho nepohlédnu.

11/5
Jsme dostali první zprávu po poslovi od Bož. z Veselí, je zlá, živí jsou všichni ale domek je zle zřízen hlavně od vyhozeného mostu a také od vojáků, když tam byla fronta že 14 dní bydleli ve sklepě, vojáci ve světnici.

12/5
Po delší době zase začala fungovat elektrika radio a voda. To byly zlé časy. Fronta za Tlum. a my bez světla, jenom co se sehnalo nějaký kousek svíčky.

15/5
byla Bož. ve Zlíně, L. i Hauskn. jsou v zajištění, večer přijela ale nás nepotěšila.

16/5
má sem přijet Horek k večeru už je 8 hodin a nejede, už nepřijede. Vlaky už jedou z Otrokovic do Zlína, ale do Otrokovic se musí z Tlum. i Napajedel pěšky.

20/5
jsou svátky svatodušní, tak ráda bych šla do kostela ale neodvážím se mezi lidi. Odpoledne přijel Oldřich Horák z Veselí na kole protože ještě vlaky v pořádku nejedou, stavil se chvíli u nás, odevzdal nám od Bož. dopis a zase jel na kole dál k Přerovu.

21/5
v pondělí svatodušní přijeli ze Zlína Skopalíci na kolách a trošku u nás pozdvihli náladu. Totiž byly tady řeči, že rádio hlásilo při návratu československého vojska do Prahy, jméno Buršík. Přišli nám to říct Vaňhaři že plno řečí že náš Joža se vrací z ciziny domů. V sobotu k nám přišla Zapletalová od nádraží že i hlásili Jos. Buršík se vrací z Prahy k rodině. Ž já to vím určitě že je to jistě on. Já začala jsem také doufat, chodili jsme i k vlaku se dívat ale marně. Snad to mohl být Buršík od rybníčka, který se vracel odkudsi z vězení, kde byl zavřený od němců skrze zabijačku na černo.
Teď už to bylo i v novinách, byl to Buršík Josef důstojník, vracející se z ciziny ale byl z Čech, tam jsou taky Buršíci a my musíme čekat dál.
Po silnici před naším domem se cesta kolik dní netrhne s německýma vystěhovalcama kteří se vracejí někde od Vídně zpět domů, pěšky. Staré babky šmadlavé, mladší s moc dětmi i tři na kočárku nebo vedou za ruku. V rukách nebo na zádech zavazadla které už i odhazují. Povídá se že P. Tabara je na Slivotíně obíral o hodinky a co ještě měli cenného. Kdyby byli němci vyhráli měli jsme my tak vandrovat někde na Sibiř.
Měli jsme zase na nocleh 2 vojáky z Pod. Rusi. Jdou a částečně se místama vezou z nemocnice od Popradu do Kroměříže. Vykládají mi že šli dobrovolně bojovat na Slov. Jeden povídá že to viděl na vlastní oči když němci zajali naše vojáky, za živa jim vylupovali oči, uřezovali nosy a jazyky a za nohy věšeli na drát. Že jich tak viděl asi 150. Kdežto naši když zajali němce že je odzbrojili a dali je do zadu.

28/5
jsem byla už asi po páté na bahňáku na pedikuru a zase jsem přišla bez ní. Přebírají to tam myslím noví zaměstnanci, že dnes neděláme pedikuru máme invent. Zítra. jdu zítra, na dveřích cedula. Dnes zavřeno. jdu pěšky domů, a na druhý den se jde napřed ráno staříček zeptat mám-li dojít a v kolik hodin. Že odp. ve 3. Přijdu jak je domluveno, zase pedikůru nedostanu a když se ptám když budou dělat, že nevíme. Teď jsem nucena, až jsem tam byla pětkrát, teprve pak do Zl. Už není náš zákazník náš pán. Baťa nemá ani jména.

31/5
Tak je ten květen pryč a co jsem v něm prožila neprožila jsem za celý život a ani žádné podobné představy. Teď co nám ještě přinese červen.

31/6
zemřela ve Zlíně po operaci Evička Vaňharová provdaná Kutáčková ve věku 19 let 5 měsíců. Nemohu tomu ani uvěřit, že takové skoro dítě ještě musí do hrobu, očka a vlasy černé jak uhel, zoubky pěkně bílé se pořád usmávaly, nožky jak strunky a baby šmatlavé, bezzubé, šedivé, hněteme se životem dál. Byla provdaná na palírni ani ne ještě 3/4 roku, rodiče byli nadšeni jak se dobře provdala, tam že je všecko nač si jen vzpomene, muže že měla hodného, toho jsme se v její slavnou svadbu 12.září nenadali že to bude tak na krátko. Teď jí v té bílé hedv. toaletě s vlečkou a závojem pochovali. 6/6 byla s velikou pompou pochovaná. Krásných večerů byly řady před vchodem do domu zavěšené na podstavcích. Stuhy téměř samy bílé jako když zemře svobodná.
Ze Zlína dojely na pohřeb Mařa, obě Věry, Irena a dovezly krásný věnec, půl z bílých růží a půl z červených. Všecí litujeme jejího mladého života a myslíme kdyby byla šla rok do hospodyňské školy do Krom. kde už byla přijatá, snad nemusela ještě umřít. Ona ve škole odřekla a jako divá se hnala do vdávání.

12/6 1945
přijela jsem do Zlína, Mařa ležela nemocná, Jiřík měl angínu. Ráno jsme se šly podívat jestli uvidíme Leop. Viděla jsem ho jenom ze zdaleka. Věra je hubená jak tříska.

1/7
v neděli když všecí lidi šli do kostela a z kostela, musela Mařa Skop. provdaná Maulerova z nařízení Národního výboru, skopávat u kostela trávu. Potom zase sbírat hromádky smetí a nakládat na vozík. Ale ten den už bylo nařízeno že zajištění už nemusejí když nechtějí chodit pracovat. Na druhý den je odvezli i s Milenou do Zlína, na jak dlouho se neví.

4/7
v den Pold. narozenin jsem slavila nejsmutnější svátek v životě. Vzpomínala jsem jak to slavili v loni že už ani nevěděli kde dávat květiny květinové koše a letos? Odpoledne přišel poprvé po létech války od Jože telegram že jsou živí a zdraví i se Zd. ale tak jsem byla zničená že ani tato zpráva mě nebyla v stavu utěšit. den za dnem smutně ubíhá, jenom sem tam trochu naděje svitne nebo nějaký lepší článek v novinách, jak třeba někdy od pana …….., aby naše lidi tak přísně netrestali. když je mi doma smutno a těžko, zajedu do Zlína podívat se na rodinu. Posledně ale před několika dny, vlastně teď pořád se tak hrozně cestuje, že už si ani netroufám. Vozy nabité, na schodkách plno, na žebříkách, na střechách plno, už jsem myslela že se nedostanu a budu muset z Otrokovic pěšky. V poslední chvíli jsem se tak dostala do poštovního vozu, pomohli mě tam vtáhnout a už vlak jel, nabitý do posledního místa. Jinak bych nebyla jela, vůz od vozu a nikde nechtějí pustit ani na nejnižší schodek. Jak po válce.

22/7/1945
Ještě toho všeho je málo zase nové trápení. Ráno je neděle vstanu a jdu se podívat do prádelny co dělá Skop. rybízové víno. Zůstanu jako omráčená soudek 70 l pryč, jenom podložené klátky zůstaly. Co mě ještě čeká v životě? Jsou chvíle, že jdu navštívit naše nebožtíky na hřbitově a závidím jím skoro jejich klid.

24/7
ráno mě překvapila Boženka návštěvou. Jak je to milé když vím že máme někoho kdo s námi upřímně cítí a snaží se nás potěšit. Hned odpoledne když nám zavařila meruňky které nám dovezla zase odjela. Také starý pan S přišel a v našem soužení nás potěšil a sám nabídl svou pomoc. Tak je na nás hodný.

Srpen
se vrátily Mařa Maulerová a Milena ze Zlína když byly 1 měsíc zajištěný. Pracovaly ve dvoře v Tečovicích.
Byly tady trochu na prázdninách děti Irenka a Jeník ze Zlína. Taky tady byl několik dní sám Franta Horáků právě když se stalo na Slivotíně železniční neštěstí. Vzaly jsme ho s Baď. viděl to všecko i jak odnášeli na nosítkách mrtvé a raněné, ale to on si myslím nebude pamatovat, měl teprv, jak ukazuje na prstech v dubnu 3 roky.

Září 1945
Božka po létech znovu začala učit ve škole v Zarazicích. Jezdí z Veselí na kole.

11/9
jsme byli se staříčkem na Hostýně, počasí jsme měli pěkné.

14/9
Poldík je v Tlumačově v cementárně

17/9
dělá Hana maturu ve Zlíně. Já jsem jí ani nedočkala, jela jsem ten den do Veselí na týden, oba chlapečci jsou hodní, zvláště František je roztomilý.
Taky jsem tam viděla hrozné spousty po válce. Mosty rozbité, stromy v jejich blízkosti zničené i pomníky na hřbitově rozbité stromořadí na hřbitově kus od země pouřezované.

22/9
jsme byly s Bož. večer za Leop. v cement. Ledaco nám vypravoval. To je hrůza co se děje ve svobodné republice. A nikde pomoci.

24/9
odjel Leop. zpět do Zlína a ze Zl. do Hradiště.

26/9
dojel k nám staříček Malota, on už je volný.

Říjen 8.
zemřel Piska, taky tyto dny zemřela Kar. Skopalíčka a Gazdíková co jsme u nich kdysi bývali.

10.
pustili z Hrad. Leop. a zrovna z Hrad. přijeli i s Večeřou k nám. Koncem října je velký poplach co bude s penězi. Je oznámeno že staré peníze budou platit jen do 1/11. Pak že každý dostane vyměnit 500 Kč na osobu, ostatní se musí uložit do spořitelny. Jak se mluvila taky to tak bylo. Dostal každý vyměnit 500 Kč ostatní musí zůstat uložené a velmi těžko jde něco si vyzvednout. Třeba když někdo umře musí se přivést doklady co stál pohřeb a teprve dostane svoje peníze. My jsme si vypůjčili od bratra Václ. abychom měli na dobírky a z našich uložených peněz nemůžeme si nic vyzvednout. Je veliká nouze o topivo, my jsme dostali teď poprvé co přešla fronta, od jara, od Gotvalda jeden cent hnědého uhlí a je prosinec. Ještě že příroda je k nám milosrdná, jsou vánoce a počasí je jako na jaře. Nemrzne, poprchává, blativo. V loni i letos je o vánocích v kostele nový pořádek. Celý život jsme chodili na jitřní o 5 hod ráno, teď je jitřni o 12 h noční.
Je konec roku který byl pro nás nejnešťastnějším v životě. Co jsme prožili nezapomeneme, kdybychom žili 100 roků. Co nám přineseš nový roku 1946, pohojíš rány které nám zasadil tvůj předchůdce ?

20/1/1946
dojel Ant. Polda, Irenka a Božka, oslavili jsme společně můj svátek ztrávili jsme pěkně neděli a dohromady jsme se potěšili. Joža už všem psal i nám, jenom že píše že přijede až na jaro 1947. V březnu jsme slavili otců svátek a zároveň 70 narozeniny. Všichni dojeli gratulovat i od Jože došel včas telegram ale byl jakýsi hebrejský. Franta vedlejší rukuje do Olomouce na 5 měsíců.

Srpen
stalo se dvoje neštěstí: Večerků chlapec, velice šikovný 4 letý byl zasypaný pískem u Opravilů a než ho vyhrabali byl mrtev. Černá Mařa v hračkářně u Zajíců přišla o 3 prsty na pravé ruce.

Září
Vaňhaři přestavují chalupu, Fr. se míní ženit. Všichni pomáháme, podáváme cihly tašky atd. Náš otec po tom pomáhání večer že mu není dobře, šel se projít na Slivotín a tam utrpěl úraz, jak to bylo nikdyž se nedozvíme a on si z toho neupamatoval asi ho někdo po tmě přejel. Neví jak se dostal domů jestli ho někdo dovedl, ani jak byl daleko. Tak byl zřízený, taky utrpěl otřes mozku, těžce nemocný ležel asi měsíc ani jsem netroufala že se z toho dostane ale už je zase jak býval a zase už běhá jako švec.

Poprvé z jara 1947 slíbili nám Jožovi z Indie návštěvu co jsme se těšili. Skoro z jara dali jsme vymalovat téměř celou chalupu a radostně jsme jich očekávali už celý květen ale oni dostali jakousi svatební cestu, navštívili Londýn, Paříž a bůh ví co všecko a dojeli až 2 června. Všecí říkali že Joža je právě takový jako když odjížděl před 10 lety. Jenom ta myšlenka nás rmoutila dovolená utíká a budou muset nazpět. Ale přece jsme se viděli, potěšili popovídali i když u nás byli jenom sem tam, protože toho měli moc, na Slovensko, do Luhačovic do Meziříčí ve Zlíně i jinde. Léto uběhlo a zase nastalo smutné loučení na léta a nevíme jestli ještě někdy se uvidíme.

Nahoru


 

Styl 2016 I RSS I RSS-Úřední deska I RSS-KIS I XHTML 1.0 Trans I CSS I Webmaster: janrydel@volny.cz
Mobilní verze webu

© Obecní úřad Tlumačov, 2002-17


Vytištěno ze stránek www.tlumacov.cz, všechna práva vyhrazena.
23.10.2017 v 15:31:16, © Obec Tlumačov 2002-2017